Těžký dveřní závěs z bílého plátna dočerna umaštěný od jačího másla zakrývá pohled do vnitřních prostor chrámu. S bušícím srdcem ho odkrývám a vstupuji dovnitř. Atmosféra mi okamžitě bere dech. Z temného prostoru bez oken na mě hledí řadou máslových svícnů ozářené ohromné pozlacené sochy. Jedna z nich představuje Guru Padmasambhavu. Oči se přizpůsobojí tmě a začínám vnímat těsnající se postavy prostých tibetských poutníků. Někteří sedí na podlaze čelem k sochám, točí modlitebními mlýnky a mumlají modlitby. Další přidávají jačí máslo z plastových pytlíků lžicí do ohromných svícnů před oltářem. Jejich ruce, šaty, podlaha a vše kolem je umaštěné. Těžká vůně žluknoucího másla, smísená s dýmajícím jalovcovým kadidlem, mi dopadá na jazyk.
Klášter Samje je jeden z řady klášterů, které na svém měsíční putování po Himalájích navštívím. Každý z nich má svůj jedinečný příběh a neporovnatelnou hodnotu. Samje jako kolébka tibetského buddhismu však musí být výjimečný. Jako vůbec první buddhistický klášter v Tibetu byl středem působění samotného Guru Rinpočhe Padmasambhava, nejuctívanějšího světce tibetské historie a duchovní praxe. Padmasambhava, tantrický mistr z Indie, na žádost místního krále po mnohá desetiletí zaváděl právě odtud v Tibetu celou škálu buddhistických učení a praxí, od sutry po tantru a dzogčhen. Zanechal po sobě také řadu učení a praxí zvaných terma, které poschovával po celé zemi, aby byly k nalezení reinkarnacemi jeho nejbližších studentů (tertön) v určité době v budoucnosti, kdy jich bude třeba. Řada takových tertönů se opravdu průběžně objevuje historií až do dnešních dob a jejich praxe jsou úspěšně praktikovány a předávány i v západním světě. Řada z term byla dokonce pečlivě přeložena do angličtiny a jsou volně k dostání v knižní podobě.
Padmasambhava je bezesporu jedinečný a taková jsou i místa, na kterých působil. Nyní jsem po několikadenním trmácení se po nerovnostech tibetské náhorní plošiny a kempování v -20ti stupňových říjnových mrazech dorazila na nejsvatější místo nejsvatější země, v údolí řeky Járlung Cangpo, kterou jsme před hodinou v děravé bárce udolávali.
Zatímco mi dochází všechny tyto skutečnosti, závěs se odkrývá a paprsky denního světla krájí temnotu. Postupně vstupuje houf poutníků. Třou se kolem mě a já cítím, že je čas uvolnit prostor. Venku se rozkoukávám a opětuji úsměvy procházejících mnichů. V patře narazím na další místnost s nástěnnými malbami. Ze střechy, osázené afrikány v truhlících, se nabízí úchvatný výhled na kruhovou hradbu okolních hor. Tam, v jeskyních na hoře Čhimphu, předal poprvé Guru Rinpočhe svým 25-ti nejbližším tibetským žákům tantrická učení.
Ještě dlouhou chvíli pak sedím před hlavním vchodem do kláštera a sleduji pohyb poutníků. Mé srdce jihne nad tím, jak dokážou otevřeně vyjadřovat úctu k něčemu vyššímu, než jsou oni sami, k ideálu, o kterém vědí, že jej lze dosáhnout cestou, kterou se vypravili. Jejich roztoužená srdce jsou plná milovaného Guru, který je cestou provází, a jejich otevřená a sebevědomá víra je naplňuje štěstím a pohodou. Kontakt s těmito lidmi mi dokazuje, že duchodní cesta má smysl a že posvátnost není vzpomínka z historie či fantazie z knih, ale něco, co lze zažít na vlastní kůži právě teď.
Za nedlouhou dobu po návratu do Evropy odbdržím od tibetského učitele obrázek sochy Guru Rinpočheho zvané Vypadá jako já (Guru Ngadrama) s vysvětlením: Socha na obrázku byla vyrobena za Padmasambhova života, a když ji prý poprvé viděl, zvolal „ta vypadá jako já“ a když ji vysvětil, prohlásil „ a nyní není jiná než já“. Socha měla po staletí své místo právě v Samje. S lítostí však dále zjišťuji, že nebyla tou, která na mě v chrámu hleděla. Za kulturní revoluce byl originál, společně s většinou kláštera, zničen. Z proslavené sochy zbyla alespoň tato vzácná fotografie, kterou kdysi pořídila sikkhimská královna matka při své návštěvě.
S vědomím toho dnes hledím na obrázek, který mi tenkrát rinpočhe dal, a přesto mi není smutno. Po jedenácti letech od návštěvy Tibetu mi zbývají jen útržkovité vzpomínky. Neobsahují všechny detaily, zato dojmy neztrácejí nic na síle. Naopak jsou ještě umocněny změnami, kterými jsem od té doby prošla. Tak jako radostní tibetští poutníci v Samje si uvědomuji, že i uctívaný obrázek stačí na přenos požehnání a inspirace. I myšlenka stačí, i vzpomínka a uvědomění si, že Guru Rinpočhe jako historická postava, Guru Rinpočhe jako nehmotný princip učitele, který provází lekcemi života, ve skutečnosti nepředstavuje nic jiného než čistou podstatu naší vlastní mysli. A ta je nezničitelná.
Z kvetoucího lotosu oddanosti, ve středu mého bytí,
povstaň, ó soucitný pane, mé jediné útočiště!
Jsem ztrápen svým jednáním z minulosti a divokými city.
Ochraňuj mě před neštěstím
a buď klenotem na koruně mé hlavy,
mandalou velké blaženosti,
Modlím se, vzbuď ve mně vše bdělé vědomí!
Tertön Džigme Lingpa, působil v Samje v 18.st.
Text a foto Zuzana Čerňáková
Související:
Téma Guru Rinpočhe
Téma cestování
MANTRAJÁNA 
5 komentářů: „Samje a Guru Rinpočhe“
Komentáře nejsou povoleny.