V tibetském buddhismu tradičně mluvíme o čtyřech školách: ňjingma, kagjü, gelug a sakja. Liší se důrazem v pojetí buddhistických nauk, ale všechny jejich linie pochází od historického buddhy, Šákjamuního (vysl. Šákjamunýho). Rysy všech škol se liší jen asi z 20%, zejména v terminologii či důrazu na božstva, avšak, jak tvrdí Jeho Svatost dalajláma, co se filosofie týče, nenalezneme v nich zásadní rozdíly. Zde nabízím velmi zjednodušený popis složité historie a hierarchie čtyř hlavních škol, která má sloužit spíše orientačně:
Staré školy
Ňjingma znamená „stará“ , protože je historicky nejstarší. Vychází z nepřerušené linie Guru Rinpočheho (Padmasambhavy), který v osmém století buddhismus v Tibetu zavedl. Buddhovy nauky tří úrovní (hinajána, mahájána a vadžrajána) řadí do devíti stupňů dle náročnosti tzv. devíti ján, z nichž nejvyšší je dzogčhen, a vyznačuje se speciálním druhem učení tzv. terma – „pokladů“, které Guru Rinpočhe poschovával na určitých místech a reinkarnace jeho učedníků je dle jeho úmyslu do dnešní doby nacházejí a předávají dál. Hlavu školy ňjingma si v současné době volí na 3 roky.
Samje, první klášter v Tibetu, založil Padmasambhava v 8. století. Foto redakce
Za „staré“ se považují i další dvě školy – kagjü, jejíž hlavním představitelem je karmapa, historicky první reinkarnovaná linie mistrů, a sakja – škola učenců, jejíž hlavou je sakja trizin, hodnost, která se dědí přes mužskou linii v jedné určité rodině.
Nová škola
Čtvrtá škola – gelug – se naopak považuje za školu novou („sarma“) a je řádem zaměřeným konkrétně na učení Lámy Congkhapy, geniálního učence, který žil ve 14. století. Přestože je podstatně mladší od ostatních třech škol a tak trochu ve své vlastní kategorii, těší se historicky největšímu vlivu díky tomu, že její hlavní představitelé, dalajlámové, byli také po staletí držiteli politické moci jako hlavní představitelé země.
Čhökji Ňjima Rinpočhe popisuje charakter každé ze čtyř jednotlivých škol takto:
V tibetské buddhismu máme čtyři školy či linie, z nichž každá se vyznačuje určitým charakterem a důrazem. Říká se, že škola gelug zdědila nauku súter, sakja zdědila kompozici, kagjü zdědila praxi a ňjingma zdědila mantru (tj. nauky vadžrajány).
Školy gelug a do jisté míry i sakja kladou důraz na studium a přemítání o nauce. Pro ně je velmi důležité získat úplné chápání nauk buddhismu, zvláště pak tzv. Pěti velkých pojednání – pět hlavních studijních děl. Tráví velké množství času jejich studiem. Až poté, co získají jasné chápání těchto učení, přejdou k vlastní meditační praxi.
U škol kagjü a ňjingma naopak kladou důraz na okamžité použití toho učení, co obdrželi. Samozřejmě bychom měli nauky studovat a přemýšlet o nich, ale ne příliš dlouho – život je příliš krátký. Musíme získat určitý stupeň intelektuálního chápání, ale to se musí také přenést do praxe. Osobní snaha je to nejdůležitější. Pokud neplánujem stát se učitelem, není potřeba získat podrobné intelektuální chápání nauk.
Hierarchie
Navzdory populárnímu chápání veřejnosti není dalajláma představitelem tibetského buddhismu jako je například papež představitelem církve. Každá ze čtyř škol má totiž svého nejvyššího představitele, Jeho Svatost, z nich se však světově nejvíce proslavil právě dalajláma (hlava školy gelug) jako představitel tibetského lidu. Navíc Jeho Svatostí může být v jedné škole víc, například v kagjü je karmapa představitelem linie karma kagjü a gjalwang drukpa je hlavou linie drukpa kagjü apod. Hierarchie v rámci každé ze škol je komplikovaná, ale zjednodušeně jsou na další příčce držitelé linie a klášterů (khenpo, tulku či láma) a poté držitelé akademických hodností a postů v klášterech (geše, lopon) a lámové (mistři meditace). V rámci každé školy jsou určité tzv. linie, konkrétní učení, která se přenáší z mistra na učedníka v nepřetržité linii, jež se dá dopátrat k samotnému Buddhovy, aby se o ní mohlo mluvit jako o autentické.
(více: Tituly, hodnosti a oslovení v tibetském buddhismu)
Přípona -pa se přidává za jméno školy k označení příslušníka k ní se hlásícího (ňjingmapa, kagjüpa, sakjapa, gelugpa). Tibeťané se obecně označují za přívržence školy, ke které se hlásí rodina, do které se narodili, či do které geograficky spadají. Všimla jsem si, že západní studenty intuitivně přitahují určité školy, které odpovídají jejich povaze, aniž by si to často nějak uvědomovali. Většina z nich, narozdíl od Tibeťanů, rozlišení škol neřeší a jsou ochotni různé učitele a učení libovolně kombinovat. Netrápí je zavedené kategorie ani hierarchie, které jsou pro tibetskou společnost naprosto klíčové a často i ničivé.
Hnutí za nesektářství
V dnešní době vzkříšená pátá škola džonang je odnoží školy sakja a příkladem ničivé síly sektářských tendencí. Ano, navzdory základním hodnotám náboženství, které měli mocní duchovní představitelé v průběhu dějin zastupovat, vykazovali někdy i zhoubné projevy vlivu moci. Jedna z neřestí, jejíž zbytky se v dnešní době Jeho Svatost dalajláma snaží vymýtit, je právě sklon k sektářství. Stejně ničivé jako souboj o vliv byly v posledních 500 letech i případy prosazování vlastního přesvědčení o náboženské pravosti a vlastní linie nad ostatní. To vedlo v minulosti k tak nešťastným a krvavým represím, že v 19. století začali nejvyšší představitelé tří starších škol v čele s Džamgon Kongtrulem z kagjü prosazovat tzv. rimé – filosofii nesektárnosti proti represím, které na ně dlouhodobě vyvíjela škola gelug a které škola džonang propadla. Ta dnes opět vzkvétá díky změnám, které v nedávné minulosti proběhly.
12. listopadu 1963 proběho na pozvání JS dalajlámy první setkání hlav všech škol a linií tibetského buddhismu, celkem asi 60 členů, v exilu v indické Dharamsale. Toto historické setkání znamenalo důležitý krok k náboženské jednotě a soudržnosti a udala jasný směr, kterým se měl tibetský buddhismus měl v exilu ubírat, aby přežil a šířil se dál.
Tato renesance vrcholí v dnešní době, kdy díky exilu většina hlavních tibetských lámů působí v rámci jiných kultur a náboženská rozmanitost, se kterou se setkávají, činí inkluzi přirozenější. Rozmach tibetského buddhismu ve světě s sebou však nese i riziko bujení nových odnoží sektárnosti, kterými jsme svědky v případě nebezpečné pseudobuddhistické sekty NKT (New Kadampa Tradition) těšící se rozkvětu v naivním prostředí západních zemí.
Filosofii rime dnes zaštiťují všechny pravé osobnosti tibetského buddhismu, v čele s Jeho Svatostí dalajlámou. Je v prvé řadě v souladu s Buddhovým učením, ale netýká se jen vzájemné úcty mezi liniemi tibetského buddhismu; tato srdečná nesektárnost zahrnuje všechny druhy buddhismu i ostatní náboženství. Jeho Svatost jako jeho představitel je aktivním zastáncem a iniciátorem mezináboženského dialogu po celém světě vůbec.
Dalajláma v kruhu hlavních představitelů škol a linií tibetského buddhismu při setkání v exilové Indii v roce 1963
Související:
Tituly, hodnosti a oslovení v tibetském buddhismu
Citát z knihy The Bardo Guide Book, Chökyi Nyima Rinpoche, Rupa 1991
MANTRAJÁNA 