Markéta Bartošová přijala slib mnišství od Jeho Svatosti dalajlámy v roce 2012 a při této příležitosti od něho dostala tibetské jméno Tenzin Palmo. V současné době Ani Tenzin (Ani je zdvořilé tibetské označení pro mnišku) žije a studuje v klášteře Kopan v Káthmándú v Nepálu, přičemž každoročně zavítá na svou rodnou hroudu. V Praze provází jako certifikovaná instruktorka buddhismu FPMT již čvrtým rokem skupinku studentů vstupním učením buddhismu školy geluk na základě textu Lam Rim střední délky jejího zakladatele, Lamy Tsongkapy. Lam Rim, čili postupná stezka k osvícení, shrnuje všechny důležité body Buddhova učení právě v pořadí, ve kterém je nutno je praktikovat.

Květen je v tibetském buddhismu nejsvětější měsíc, věnovaný vzpomínce na Buddhův život. V kláštěře Kopan při této příležitosti každoročně probíhá dvoutýdenní praxe postního ústraní, zvaná ňjung-ne. Ctihodná Tenzin Palmo se v rozhovoru pro magazín Mantrajána podělila o svoji zkušenost.

Ženský klášter Kopan Nunnery. Foto: Tenzin Palmo

Ani la, co znamená ňjung-ne?

Njung-ne je tibetské dvousloví: “Ňjung” je postní ústraní a “ne” je zůstat. Je to praxe, kdy přetrváváme v postním ústraní za účelem očisty jak tělesné, tak duševní. Během njung-ne se nejí, nepije a nehovoří, a mysl má tak prostor se dokonale pohroužit do meditace. Uzavřený, bezpečný prostor ústraní vytváří podmínky, za nichž dostane mysl, a ve výsledku pak i tělo, možnost zažít i hlubokou proměnu.

Jak tedy probíhá formální praxe?

Jeden půst trvá dva plné dny a končí ráno dne třetího. Tuto praxi je dobré dělat zvláště v době, kdy se cítíme v životě jaksi zabržděni a je potřeba pročistit staré zažité vzorce myšlení a chování. Věří se taky, že dokáže léčit nemoci. Během půstu se zdržujeme činů, jak fyzických, verbálních či mentálních, jež mají ničivý vliv a snažíme se navodit pozitivní stavy mysli. K tomu nám pomáhá to, že na tu dobu přijmeme hrst tradičních striktních slibů zdrženlivosti – mahájánové osmero. První den dopoledne si dáme vegetariánské jídlo bez cibule, česneku, ředkve a vajec. Přes den pijeme lehké nápoje. Druhý den už nejíme a nepijeme vůbec a také nemluvíme. Za rozbřesku třetího dne půst končí slavnostním rituálem díků a nabízení tsog (púdža).

Jak se zvládá taková pro tělo náročná praxe?

Půst znamená nejíst ani nepít po dobu 24 hodin. Vždycky je lepší dát několik půstů v řadě za sebou, protože si pak už tělo zvykne na neobvyklý režim jíst a pít jen ob den a mysl se lépe obeznámí s textem a hlavně s meditací. V Kopanu jsme jich běhen 16-ti dnů v květnu udělali 8 setů, tj. osm dnů úplného půstu a osm těch, kdy člověk pije, kolik chce a jí jedno jídlo denně.

Jak probíhá samotná meditace?

Máme tři několikahodinová meditační sezení denně, během nichž recitujeme text a meditujeme s vizualizací buddhy soucitu Avalokitešvary (tib. Čenrezig), a snažíme se, aby mysl setrvala u předmětu meditace i v přestávkách mezi sezeními. Po celé dny tedy máme neustále před očima Čenreziga, “toho, jež hledí na svět tisícerem laskavých očí”, což dokáže přinést velmi silné požehnání, neocenitelnou posilu v naší snaze rozvinout veliké soucítění – vroucí přání, aby všechny bytosti bez výjimky byly vysvobozeny z veškerého utrpení.

Jeho Svatost dalajláma, o kterém mimochodem věříme, že je Chenrezigovým ztělesněním, sám říká, že soucítění, o které usilujeme, není momentální emoce, ale pevný závazek založený na úvaze. Proto je třeba často uvažovat o nejrůznějších strastech cítících bytostí a o tom, jak jsou si podobné tím, že všechny touží po štěstí a chtějí se vyhnout utrpení. Ňjung-ne tomu poskytuje ten nejlepší možný rámec.

Mnišky v Kopanu během meditace ňjung-ne. Foto: Tenzin Palmo

Ňjung-ne jako praxi před pár sty lety poprvé zavedla tvoje jmenovkyně, mniška zvaná Palmo. V dnešní době nabývá na stále větší oblibě i na Západě, z důvodů, které jsi na začátku uvedla. Co znamená tato praxe pro tebe osobně?

Bikšhuní (pozn.: tib. Gelongma – plně vysvěcená mniška) Palmo předal praxi sám Čenrezig, kterého viděla ve snu. Posléze se aplikováním praxe vyléčila z lepry a dosáhla osvícení v tom samém životě. Pro mě osobně je ňjung-ne jednou z nejmilejších praxí. Je to jedinečná příležitost, jak posilovat pozitivní stavy mysli, jako je starost o druhé, spíš než o sebe sama, odvahu, vytrvalost a odhodlání snášet různá nepohodlí. Je zajímavé pozorovat, jak se naše pohodlnost vzpírá představě dlouhých sezení, únavy ze spousty poklon, hladu a hlavně žízně, která ve dnech skutečného půstu nevyhnutelně přijde. Zároveň si ale člověk uvědomuje, že tohle všechno je nicotné v porovnání s utrpením, které zažívají bytosti v nižších říších samsáry.

Důležité je připomenutí si toho, že bódhisattva, ideál nás všech, kdo se snažíme o Mahájánovou praxi, by všechna utrpení všech bytostí rád vzal na sebe, aby jim ulevil. Jak říká závěrečná modlitba každého dne, “ať už během retreatu přijde jakékoli fyzické a duševní utrpení, kéž ho s myšlenkou, že očišťuje bolest všech putujících bytostí, dobrovolně přijmu s přáním přinášet dobrodiní a štěstí”. Přijímáme závazek pracovat na odstranění utrpení všech bytostí. Něco takového se nedostaví snadno, ale pokaždé, když se nám podaří byť jen dočasně nahradit mysl sebelásky láskou k ostatním cítícím bytostem, uděláme jeden malý, ale důležitý krůček.

Jaká je výhoda praktikovat v ústraní?

Když je člověk na retreatu, tedy když omezí kontakty s vnějším světem a různá rozptýlení, daleko víc než kdy jindy si může uvědomit, co se vlastně děje v jeho mysli. Mnohdy to není zrovna hezký obrázek, ale tím víc můžeme vidět, jak moc s myslí potřebujeme pracovat a jaké máme štěstí, že jsme se naučili jak. Pokaždé dojdu k závěru, že mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu, ale že neexistuje nic lepšího, co bych se svým životem mohla udělat.

Ani la, děkuji za zajímavý rozhovor, přeji moc úspěchů ve studiu a těším se na tvoji příští návštěvu Prahy.